chci zachránit vztah

Oběma nám je 36 let, 15 let manželství, 2 děti 11 a 14 let. Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že máme šťastné manželství – já ohleduplného, spolehlivého, inteligentního muže, on ohleduplnou, tolerantní ženu. Věřím, že jsme tak i vnímáni naším okolím. Manžel je vždycky pozorný, ochotný, děti ho milují, těší se na něj. Manžel dlouhou dobu (cca 6let) extrémně pracovně vytížený – psychicky a časově. Zpočátku se práce vkrádala do naší rodiny pozvolna, ale když jsem viděla, že čas trávený v práci značně převyšuje čas strávený s rodinou, začala jsem na to poukazovat a nabádat ho, aby zaměstnání změnil. Trvalo dlouho, než se tak stalo. Ale bohužel i nová práce nakonec dopadla stejně – možná o to hůř, že byla spojena s dojížděním, tudíž času doma trávil stejně málo jako dříve. Špatné na tom je to, že kromě mála času, který trávil s rodinou, se odcizil a práci začal považovat za důležitější než rodinu. Týden s rodinou se smrskl do víkendu, kdy jsme se věnovali především dětem a na sebe nemysleli – nezbyl čas. Asi tak 3 roky nazpátek jsem začala pociťovat nedostatek pozornosti, nezájem, který jsem přikládala jeho soustavné vyčerpanosti, únavě. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale nějak to vždycky bylo bez odezvy. Bylo to nepříjemné, ale vždycky to tak nějak odeznělo a jelo se dál. Takto se to opakovalo několikrát. Jako blesk z čistého nebe na mne zapůsobila jeho zpráva z období před cca 3 měsíci, kdy mi řekl, že veškeré city ke mně ochladly, že mě nemiluje, nedovede si představit život se mnou a prý je se mnou jen kvůli dětem. K tomu přidávám zprávu z minulého týdne, kdy mi potvrdil, že se cca před půl rokem zamiloval. Tak. Jsem z toho dosud v šoku, zmatená jak včela, snažím se to všechno vstřebat, rozebrat, pochopit, vysvětlit, ale připadá mi, že je to stejně nanic, protože co je důležité, on tvrdí, že NECHCE. Nechce se mnou žít, nedovede si to představit, mluví o totálním odcizení, o nepotřebě se mnou sdílet. Já mu vysvětluju, co vidím jako příčinu tohoto stavu, a to je krize, krize která díky naší oboustranné slušnosti a tolerantnosti nikdy nevyplula na povrch, nikdy jsme nedokázali vybuchnout, dát průchod emocím, vždycky jsme to (spíše on) smetli pod koberec a žilo se dál. Hromadilo se to tam a hromadilo, až je z toho takováhle megakrize. Dalším důvodem je jeho pracovitost. Přes práci opomíjel rodinu a teď se tu cítí jako nepotřebný. Prý – děti jsou velké, nepotřebují mě mít denně doma. Budu jim dobrým tátou, budu se s nima nadále vídat a dopřeju jim pohodovýho tátu a ne naštvanýho a utahanýho, jakým bych byl, kdybych dál setrvával s tebou a neměl možnost zažívat lásku, kterou teď mám. Ona mě naplňuje a dává mi sílu do života. Bez ní bych ty víkendy s vámi nepřežil. Síla, co se to děje Ono je těžké to na pár řádkách popsat, ale náš dosavadní společný život byl opravdu v pohodě do doby, než nás práce a krize převálcovala, neustále jsme něco podnikali (poslední dobou jen o víkendech), smáli jsme se, plánovali budoucnost, nové bydlení, dovolenou, výlety. Všechno pěkné se během posledních tří let pomalu vypařovalo až to zmizelo úplně. Z jeho strany. Já to tam pořád ještě mám. Nevím jak vztah zachránit. Přijde mi to snad už dokonce i jako nemožné. ALE copak nevidí, že případným odchodem ublíží třem lidem? Třem lidem, kteří ho potřebují? Kteří si ho váží? Copak nevidí, že za současnou situaci můžeme oba a oba ji můžeme společně začít řešit a vztah a rodinu zachránit? Oba dva jsme nekonfliktní lidé, oblíbení, vtipní, máme spoustu přátel, jsme ohleduplní, tolerantní, dokážeme se domluvit, máme společné zájmy (které on teď se mnou nechce sdílet, protože ho to prý se mnou nenaplňuje). Ano, dělala jsem chyby, byla jsem občas naštvaná díky té jeho nevšímavosti vůči mé osobě, občas jsem zkritizovala nějaký jeho nepovedený kousek, ale nikdy to nebylo myšleno s úmyslem mu nějak ublížit, prostě jsem konstatovala fakta. Tvrdí o mne, že ať udělal cokoliv, byla jsem nespokojená. Ano v určitém období vztahu ano. Ale poslední roky jsem pochopila, že prostě jiný nebude a smířila jsem se s tím a naopak, když něco udělal, tak jsem za to byla ráda, ať to udělal jakkoliv (příklad – vypral černé oblečení spolu s bílým? a neřešila jsem to. Možná jsem mu to v legraci řekla, ale ono se ho to dotklo…. Co s tím? Sally, poraď prosím ať už se netrápím a znovu nás začne chtít a máme pohodovou a radostnou rodinu, jako jsme ji měli před pár lety. Vlastně i lepší, protože procházíme tímto peklem a to nás jen posiluje.