Cítím se osamělá a hledám kamarádky

Ahoj všichni. Je mi 30 let, to je ale blbý věk Když mi bylo dvacet, seznámila jsem se se svou první celkou láskou, odešla kvůli ní z domova, začala při studiu vydělávat....vdala jsem se a myslela jsem, že je to navždy. Že naše láska je výjimečná, že existují vztahy, kdy spolu první lásky stráví celý život. <3 Jsem naivní, ale opravdu jsem tomu věřila. Až do okamžiku, kdy jednou můj muž zmizel a nechal mě samotnou s mými dcerami, tehdy 3,5 letou a 1,5 letou. Náročné bylo postavit se na vlastní nohy, ale to jsem zvládla, posílilo mě to, vím, že dokážu mnohé překonat, s mnohým si poradit- a s čím si neporadím, dokážu vtipně kohokoliv požádat a není chlapa, co by mi pomoc odmítl.Navenek vypadám sebejistě a spokojeně. Dokonce si nás našel i nový taťka, který přijal mne i mé holky, ty mu říkají táto....vše jako z červené kroniky. Ale je tu jedna věc, která tuhle krásnou pohádku kazí. Nebo spíš jedna osoba. Vnitřně nejsem schopná překonat fakt, že se mi před třemi lety svět sesypal, že jsem ze dne na den přišla o manžela, byt (ten jsme museli prodat), kamarádky, dětské kroužky, známé město, prostě ty věci, které vás naplňují jistotou, že někam patříte, že pro někoho něco znamenáte, že máte nějakou cenu a hodnotu....vše jsem musela obětovat. A tenhle pocit hořkosti, ztáty a hlavně strachu, že se to bude opakovat, je ve ně stále, i když máme nového taťku, nový byt, mám novou práci, děti mají fajn školku a své kamarády. Bydlím v cizím městě a ať se snažím sebevíc, nedokážu se tu cítit uvolněně. Neumím si ze dne na den najít kamarády. Budování přátelství přeci trvá dlouhou dobu. A já mám pocit, že jen kmitám mezi prací v práci a prací doma, nemám čas na koníčky, na sportování, zájmy, odreagování....a cítím se sama. A tak si říkám, že je možná takových maminek víc, kterým ke štěstí něco chybí, ať už jsou jejich životní příběhy jakékoliv. Budu ráda, když se ozvete, třeba s tím půjde něco udělat.....