Nekojím. Lidi mají na mě vztek, ale já se jim ráda vysmívám.

Jsem mladá mamina a mám skoro ročního syna. Jak už vypovídá název, nekojím ho. Přesto je to spokojené mimino, které krmím umělým mlékem. Jsem na to pyšná a nestydím se za to. Skoro nikdo mě v mém okolí nechápe, kromě manžela se kterým jsem více jak 10 let. Ten mě v mém rozhodnutí podporuje. Vždycky jsem měla ke kojení značný odpor, ani jsem na to neměla odvahu ten hnus vyzkoušet. Ten pocit, že bych svou bradavku strčila do držky malého mimina a ono by jí sálo. Je pro mě krajně pedofilní. Ostatní lidi co mi tvrdí "jsi sobecká. Měla bys své dítě kojit." neberu vůbec vážně. Dokonce se jim s manželem vysmíváme a oni pak mají na nás vztek. Prostě nehodlám kojit. Moje dítě je zdravé tak co. Pro svého syna bych se samozřejmě rozdala, miluju ho. Ale vždycky když řve, mám 100 chutí vzít roubík a zacpat mu držku. Jsou to však pouze mé myšlenky, ve skutečnosti tohle nedělám. Manžel mě plně chápe a je mi oporou. V sexuálním životě nám vše klape. Nemáme problém s tím dítě zavřít do jiné místnosti a odejít do jiné si spolu užít. Máme velký, prostorný dům, takže řev mimina neslyšíme. Ještě říkám, že svého syna miluju. Ale někdy bych ho nazvala uječeným, smradlavým fakanem.