Život bez vlastního dítěte?

Ahoj holky. Potřebuji ulevit duši a možná vidět svou situaci i z jiného úhlu. Čím začít... Mám přítele již pár let, který má dceru z předchozího vztahu. Byl to pro mě na začátku problém, ale z lásky k němu jsem se snažila s tím vyrovnat a naučit s nimi žít. S dítětem vycházíme dobře, má mě moc ráda, což samozřejmě vadí její matce, která mi dělá zlo na všech frontách, byť mě vůbec nezná. Jsem od ní čtvrtý partnerův vztah, tak nechápu proč. Dítětem si jen chtěla udržet vztah. Malou si bere pouze když se jí to hodí, a nejsou zrovna festivaly. To jí je prosím pěkně již 40, takže nepředpokládám, že dostane rozum. Veškeré výdaje na malou platíme my, bydlí u nás, vozíme ji na kroužky i k její matce, když má zrovna zájem. Když se k nám pak vrací, vyslechnu si o tom, jak o mně máma mluví jaká jsem kráva plus daleko horší věci a pod... musím říct, že jsem si za ty roky na to nezvykla a bolí mě to. Nikdy jsem se nesnažila nahrazovat matku, jsem spíš starší kamarádka a co se týče výchovy, nechávám to na partnerovi, abych minimalizovala všechno to zlo. Poslední dobou jsem se z tohoto důvodu začala malé stranit, celé dny trávím v práci. On platí hypotéku a většina mé výplaty jde na to ostatní. Tak si tak dnes trávím opět celý den v práci a přišla mi zpráva od mého EX, s kterým jsem byla tři roky, že bude tátou. Tenkrát jsme se v dobrém rozešli. Je mi to teď nějak líto. On se těší na své první dítě a je tak šťastný. Mrzí mě, že já tohle ve svém vztahu nezažiju, to těšení se na vůbec první kopnutí, krůčky... Nebudu věřit partnerovi, že je to pro něj vzácné, tak jako by bylo pro mě. Nevěřím, že to nadšení by cítil stejně jako já. Je na jeho malou fixovaný, má ji vytetovanou přes celá záda a říkal mi, že když se mu narodila, byl nejšťastnější na světě. Snažím se to brát selským rozumem, ale nejde to, jsem jen ženská. Je mi to líto, protože u toho jsem měla být já a sdílet to s tím. Takhle to pro mě ztrácí smysl, protože mám obavy, že bych naše dítě milovala jen já. To radši nebudu mít žádné dítě. On tvrdí, že to není pravda, ale já tomu nevěřím i z toho, co jsem tu četla diskuze, že chlapi jsou zatížení na ty prvorozené děti. Jinak se o tom, že bychom mohli mít dítě spolu nebavíme. Myslím si, že už má splněno a nemá zájem. Malá chodí s tím, že chce sestřičku. On ale nikdy neřekne, že se těší, až budeme mít malý nebo prostě nějakou podobnou blbost. Jde asi i o finance, protože by nás všechny neuživil. ach jo Nevím, co dál. Vím, že je to skvělej chlap, kor když vychovává dítě sám, ale nejsem si jistá, jestli je to to pravé pro mě. Možná jsem jen přepracovaná, možná je toho na mě už jen moc, každopádně mě to všecko moc trápí, hodně nad tím vším přemýšlím a nevím, jak to v sobě všechno srovnat...