Maminka.czČasopis Maminka

Jitka Nováčková: První týdny života s Leou jsme plakaly obě. Ale to už je dávno, teď je to paráda!

Tereza Víchová 19.  8.  2022
Je spontánní, usměvavá a na otázku, jestli je režimová máma, odpoví: „Co to je?” Ale taky říká, že „člověk míní a děti mění”. Takže prostě Jitka Nováčková už ví, že má být v jednu doma, protože malá Lea pak bude v klidu spát dvě hodiny oproti půlhodince po udrncání v kočárku. Tedy pardon, „budeme spát“ – mateřský plurál se totiž Jitce nevyhnul. Odemykáme pro vás rozhovor ze sekce Premium Plus.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když jsem se na rozhovor s Jitkou chystala, prolétlo mi hlavou, jak moc je na svém Instagramu mateřsky upřímná a jak dobře to je. Když vám totiž nebesa nadělí hromadu krásy, sympatický a milý projev, navrch vtip, krásné dítě (i partnera, ale toho asi uvidíme jindy), a k tomu všemu by bylo ideální ještě i to mateřství, možná by Jitce bylo fakt co závidět. Ona ale nelakuje narůžovo. A nestydí se mluvit o únavě, slzách svých i miminkovských a o tom, jaké to je žít pořád se sbaleným kufrem.

Video: Jitka Nováčková: Jak probíhalo focení pro časopis Maminka?

Jitko, tématem tohoto vydání Maminky je parťáctví. Naplánovali jsme si, jak bude probíhat focení, a malá Lea nám to celé trošku neparťácky překazila, když usnula jindy, než podle plánu měla…

Ale ona je skvělá, přátelská, s každým si hned hraje – to uvidíte, až se vzbudí! Bohužel přišla únava trochu dřív, ale v kočárku stejně víc než třicet minut spát nebude. Hodně se na focení těším, ještě nikdy jsem se s Leou takhle nefotila a budu tady hodně za sebe, což je super.

Vy jste totiž předem řešila třeba i oblečení. Modelka ve vás se tedy nezapře?

Mám tady svou stylistku Denisu, ta mě zná nejlíp, ví, co mám ráda. A hlavně jsem chtěla, abychom zakomponovaly módu českých návrhářů a udržitelných kolekcí. Budu to já, žádná role modelky, kdy vám dají něco, s čím nesouzníte.

Malé je teď rok a půl a na svět hodně pospíchala. Jak na tohle období vzpomínáte?

Já mám úplně husí kůži! Na tohle člověk rychle zapomene. Ano, narodila se o měsíc dřív. Tak nečekaně, že jsem ani neměla sbalenou tašku do porodnice. Bylo to hektické, ale podařilo se. Naštěstí jsme obě byly v pořádku. A pro maminky mám jednu radu: Fakt si sbalte tašku do porodnice raději dřív! Já to o pár dní nestihla.

V tu chvíli to ale asi vůbec nebylo důležité. Musela jste mít opravdu velký strach.

Nakonec to vlastně tak špatné nebylo. Leuška měla hezkou porodní váhu, byla v pořádku a já jsem se nedočkala toho prý hrozného posledního měsíce těhotenství. Popravdě, už ten osmý měsíc jsem měla pocit, že umírám, už ten byl za trest. Vůbec nechápu kamarádky, které jsou v těhotenství v pohodě až do konce. To opravdu jde?

Ano, já jsem taková těhotenství měla. Co jste řešila poslední týdny až do nečekaně rychlého konce?

Jsem sportovní člověk, hodně jezdím po světě, tak mě těhotenství dost semlelo, třeba otékání a další nepříjemnosti. Možná i kvůli všem těm komplikacím ani nepřemýšlíme o druhém dítěti. Myslím si, že ho možná ani mít nebudeme. Chtěla jsem jedno a asi nám bude stačit. Ale uvidíme.

Klepněte pro větší obrázek

Vlastně ještě nebylo zmíněno, že zdaleka nešlo „jen“ o nepříjemnosti. Vy jste byla v těhotenství i hospitalizována. A navíc v Řecku.

Bylo to hodně těžké období, protože to bylo ještě velmi brzy. Kdyby se něco stalo, tak by lékaři miminko ještě ani nezachránili. Měla jsem velký strach… Ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Až do konce těhotenství jsem ale musela mít hodně klidový režim a fakt jsem si to neužívala.

A podle příspěvků na sociálních sítích jste neměla na růžích ustláno ani v šestinedělí a dalších týdnech doma. Psala jste o pláči miminka i maminky, o uklidňování, nekonečném uspávání.

Lea opravdu hodně plakala. To nebyly třeba tři hodiny, to byly opravdu celé dny. Měla křeče v bříšku. Nechtěla jíst, protože ji pak bříško bolelo. Jenže pak zase plakala hlady. Plakala prostě pořád. Byli jsme s ní u velké spousty lékařů, hodně nám pomohla paní doktorka Milena Dokoupilová. Ale teď, jak o tom mluvím, mám pocit, že už je to hrozně dávno… Protože už je všechno fajn. Ale začátky byly špatné.

Mámy vydrží často téměř všechno. Asi vám pomáhaly ty pověstné mateřské hormony…

Hormony? To nevím komu, ale já bych jich tedy prosila víc! Naštěstí už si ty chvíle přesně nepamatuju, zbyde vám jen to, jak je miminko roztomilé. Byl to úplně jiný typ stresu, než který jsem zažívala v práci. Předtím jsem třeba pořád přejížděla z jedné země do druhé, ale práce vždycky skončí. Dítě máte nonstop. A taky jsem sama měla problém se spánkem. Víte, jak se říká, že když spí miminko, má spát i maminka?

Video: Jitka Nováčková: V těhotenství jsem si prožila těžké období

No jasně, to je jedno z nejznámějších hesel. Ale já to třeba nikdy neuměla.

Tak přesně to samé bylo u mě. Nedokázala jsem přes den usnout. Spím jen pár hodin v noci a těch bylo fakt málo. Nedokázala jsem si odpočinout. Vždycky jsem si říkala: „Teď spí, tak musíš taky!“ A nic.

Ještě že už je to za vámi. I tak jste zvládli s miminkem cestovat, to obdivuju. Ještě jste to vtipně glosovala, že mít u moře sněhově bílou kůži znamená, že jste tu s miminkem.

Malá se narodila v Řecku a od té doby jsme cestovali už několikrát. Partner je Fin, takže jsme letěli i za babičkou a dědou do Finska. Ale ta dovolená ve Španělsku byla
nejdelší a taky nejtěžší. Cestování bylo snazší, když byla Lea úplně malá. Teď už se potřebuje hodně hýbat, takže připoutat ji pásem a čekat, než letadlo vzlétne? Už to je problém. A hned, jak to jde, chodíme uličkou. Tak uvidíme, jak to s naším cestováním půjde dál.

Vy se totiž cestování nevyhnete. Pojďme si to shrnout: partner Fin, vy z Českých Budějovic a dítě narozené v Řecku.

A počata byla v Dánsku. Ve Finsku jsme také žili, asi tři čtvrtě roku. Ale já jsem zvyklá být pořád v pohybu, ani nemám odškrtnuto, kde všude už jsme byli. Vlastně máme pořád sbalený kufr. Když jsme byli třeba zrovna v Dánsku, tak tam byla krásná zahrada a já ji chtěla osázet. Jenže když nevím, jestli se za měsíc nebudu zase stěhovat... Všechno kupovat, zařizovat, a pak mi Tim (Jitčin partner, fotbalista – pozn. red.) řekne, že mu končí smlouva, a já to obrečím?

Sbalený kufr, přesuny po pár měsících, do toho miminko. Tak to asi nebudete „režimová“ máma?

Co to je? Já nejsem režimový typ, to je u nás tatínek. On potřebuje plán, já jsem úplně spontánní. Jsem pro něj výzva a on pro mě. Já se chci rozhodnout třeba až ráno, co budu ten den dělat, kdežto on by ode mě chtěl plán na týden dopředu. Ale já toho nejsem schopná!

Jitka Nováčková exkluzivně pro časopis Maminka: Strach v těhotenství, porod o měsíc dřív a spousta pláče v šestinedělí

Může to být třeba také tím, že je váš partner jiná kultura a mentalita?

Určitě ano. Kulturu zas tolik neposoudím, znám pořádně jenom jeho a nevím, co je do určité míry kultura a co osobnost. V některých věcech je specifický. Přisuzovala jsem to dřív té kultuře, ale pak jsem poznala jeho tátu. A zjistila jsem, že ten je stejně spontánní jako já.

Tak to mě hodně zajímá, po kom bude Lea, když se ty geny, kultury a mentality tak pěkně pomíchaly.

Tim říká, že vypadá spíš jako on, má jeho rysy. Ale povahově je to spíš ta Jitka. Je ukecaná, divoká a přátelská, má ráda lidi.

Tak jestli je po vás, tak se nedivím, že dnes režim neřešila a usnula prostě trochu jinak, než jste zvyklé.

Jak jsem sama spontánní, chtěla jsem, aby byl takový i život s dítětem. Aby Lea byla zvyklá, že když se někde něco děje, tak jsme u toho. A vždycky ji přece nějak udrncáme v kočárku, když bude unavená. No jo, ale když se něco děje, tak v tom kočárku spí maximálně třicet minut! No a když se nic neděje, tak třeba dvě hodiny. Takže spontánní Jitka Nováčková už ví, že musí být v jednu doma, protože teď SPINKÁME – včetně mateřského plurálu. Ale k tomu bych asi nedošla, nebýt partnera.

Teď si užíváte čas v České republice. Jaké to je po všem tom cestování?

Je to tady skvělý, strašně úžasný! Já jsem od svých dvaadvaceti let pendlovala po světě, nežila jsem na jednom místě, neměla jsem DOMA. A teď mám konečně pocit, že žiju tak, jak bych chtěla. Že stíhám. I takové maličkosti jako třeba nechat si vyčistit šperky. Mám tu svoji švadlenku, vím, kam se obrátit, znám systém. Prostě to, co v jiné zemi nemáte nastaveno. Buď to musíte hledat, nebo na to rezignujete. A taky tady všechno uzpůsobím sobě. V cizí zemi všechno děláte s tím, že nevíte, jestli je to na půl roku, nebo na tři.

Život vaší rodiny se řídí kontrakty partnera?

Já mám vlastně štěstí v neštěstí, že Tim ukončil kariéru. Obvykle maminky létají s dětmi právě podle kontraktů. Nebo zůstávají v jedné zemi a partneři jsou v zahraničí, to musí být taky těžké. Tim měl teď půlroční volno, byli jsme na jednom místě a moc jsme si to užili. A nejen my, ale i babička a děda tady. Ti vlastně Leušku viděli, až když jí bylo půl roku. Narodila se v Řecku a do všeho zasáhl covid.

A co až bude dcerka větší? Jak zvládnete váš způsob života a „ukotvení“ v podobě třeba školy?

Říkali jsme si, že zatím můžeme takhle žít do jejích šesti let. Pak se musíme rozhodnout, kde se zastavíme. Třeba ve Finsku mají skvělé školství. Ale na takové přemýšlení je ještě brzy.

Jitko, jste hodně aktivní na sociálních sítích a máte stovky tisíc fanoušků. Malou Leu ale příliš často neukazujete. Jak jste řešila její „mediální tvář“?

Já jsem si jednou představila, jaké by to bylo, kdyby šla moje dcera na pracovní pohovor. Nikdo by ji neznal, přišla by s čistým štítem. Pak by se představila a někdo by jí řekl: „Jo, to jste vy! Vás já znám. Jste dcera Jitky Nováčkové, vím, co jste dělala, jak vypadáte.“ A takhle to nechci. Chci, aby začínala od nuly. Ale partner mi říká, že ji lidi stejně budou znát. Nemám to tak, že bych ji nikde neukázala, ale nemusí být všude a pořád. Ať žije svůj život. Ale takhle to vidím teď, třeba se to změní.

Jste známá i svým udržitelným přístupem k životu. Jak konkrétně ho praktikujete?

Já říkám „udržitelnější“ a taky „v rámci možností“. Protože úplně udržitelně to nejde, dělám malé kroky. Je to dlouhý vývoj. Například hodně létám letadlem a to je bohužel velký zásah do přírody. Tak to řeším aspoň kompenzací uhlíkové stopy. Snažím se přemýšlet nad svými kroky, ale netlačím se do perfektního stavu.

Co udržitelnost a dítě? Napadají mě látkové plenky.

Ano, ty máme často. Ale nejde to vždycky, když cestujeme, střídáme je s papírovými. Jak říkám, nejsem dokonalá. Ale ty látkové plenky jsou skvělé! Vybírala jsem je v době, kdy měla dcerka mojí kamarádky ekzém. Chtěla jsem být připravená – je to přírodní materiál, žádná chemie a bělení. A potom máme hračky z druhé ruky, oblečení po někom. Taky jsem objevila půjčovny, třeba hnízdečka pro miminko, hrazdičky. Nemusíte pak řešit, co s tím dál a komu to dát. Moje tipy jsou ebuu.cz a bouandslun.com

Tak to je skvělá inspirace pro všechny mámy, které přemýšlejí jako vy. A taky pro malou do života. Co ji v tomhle směru budete učit?

Možná vůbec nic, protože to uvidí. Úplně nejlíp funguje, když člověka do ničeho netlačíte a necháte ho k věcem dojít samotného. A vidím to i na sobě. Kdyby mi někdo říkal, co mám dělat, tak se úplně bloknu a nebudu chtít poslouchat. Tak musím i na Leu hodně opatrně. Ale víte co? Pojďme ten rozhovor udělat za tři roky! A zeptáte se: „Jak to dopadlo, Jitko?“ Třeba bude mít Lea úkolníček a tam sepsáno, co může a co nesmí… Člověk prostě plánuje a dítě mění!

Témata: Těhotenství, Časopis Maminka, Miminko, Rozhovor, Instagram, Kočárek, partner, Španělsko, smlouva, udržitelnost, Jitka Nováčková, Dánsko, Ted, Maminka, Kulture, Finsko, Česká republika, Jitka, České Budějovice, Premium Plus, Mentalita, Milená Dokoupilová, Hospitál, Milena Dokoupilová, Řecko, Kočárky na Heureka.cz