Maminka.czČasopis Maminka

Zpěvačka Markéta Konvičková v otevřeném rozhovoru: Amálka je zázrak. A třeba budou jednou ještě trojčata!

Tereza Víchová 13.  9.  2022
Rázovitá holka, co je se vším hned hotová. „Zpívající inženýrka”, které osud do cesty přivál vážnou nemoc a následně seslal zázrak – dceru Amálku. „Hlavně se z toho neposmolit” je její mantra. Markéta Konvičková by mohla vyučovat pozitivní přístup k životu. Přečtěte si rozhovor, který pro vás odemykáme ze sekce Premium Plus, nebo si ho pusťte ve videoverzi.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Mimochodem, tahle zpěvačka s podmanivým hlasem si umí v životě zařizovat „kompromisy“: vždycky chtěla bydlet v rodném Třinci, partner ne. Takže rodinka bydlí v Třinci. Chtěla holčičku a on kluka. A mají holčičku. Kdo umí…

Markéto, téma říjnové Maminky je ztráty a nálezy. My jsme tě z prvního domluveného setkání doslova ztratili!

Je to pravda. A přitom fotit do Maminky byl můj sen! Amálka odmalička miluje děti, a aby se adaptovala do kolektivu, začala jsem ji dávat jednou za čas do pidiškoličky. Ale mám pocit, že pokaždé, když přijdeme domů, má pak nějakou virózu. Takže jsme to na poslední chvíli musely odříct. A jsem ráda, že jsme se našli!

To jsme moc rádi, že ti plníme sen.

Už když byla Amálka v bříšku, chtěla jsem takovou památku, mít právě u vás hezkou titulku. Ale na druhou stranu by mě mrzelo, že je vlastně bez Amálky. Tak jsem ráda, že jsem si počkala. No jasně, ona na ní chtěla být taky, přece nebudu mít veškerou pozornost já.

Amálce jsou teprve dva roky, a už zkoušíte školku. Jak to zvládá? Děti obvykle dost pláčou, hlavně když si zvykají.

 

Na Amálku nikdy nekřičím. Myslím, že jak se dítě chová, je odraz nás samotných.

 

Zvládá. Ona je zvláštní tvoreček, odmalička prostě není v klidu, potřebuje lidi, společnost. A čím víc, tím líp. Když je hodně ruchu, je šťastná a spokojená, vděčná za to bytí na světě. Ale přiznám se, že pro mě je školka trošku únik. Dám si do pořádku domácnost, uklidím. Jinak je opravdu pořád se mnou, člověk kolem ní musí „skákat“, takže školka je ku prospěchu nám oběma. Amálka se zabaví, já si udělám pořádek. Je tam šťastná a maminka je pak taky šťastná. Ale vlastně když je doma ticho, tak mi už po hodině chybí!

Amálka je „covidové dítě“. Jak jste tuhle dobu zvládali s miminkem?

Po porodu to bylo celkově hodně uzavřené. Byli jsme šťastní, že do porodnice pustili tatínka a nebyla jsem tam zavřená sama. A popravdě i vděční, že partner nepřišel o práci (René je pilot – pozn. red.), protože spousta jeho kolegů ano. On je naštěstí v soukromém sektoru a létá s privátními jety. I když nebyl a není často doma, nikdy si nestěžuju.

Ano, byla jsi asi hodně sama už po porodu a pořád to trvá.

Já jsem byla připravená stát se maminkou, omezit koncerty, práci, věnovat se plně tomu malému stvoření. Všechno zvládáme, i když je to hektické, ale jsme spolu devět let a zvyklí na ten zvláštní režim: buď dvacet čtyři hodin spolu, nebo dvacet čtyři dní bez sebe. Když je partner doma, je to pak stopadesátiprocentní táta. Amálka je z něj úplně poprděná, to je samé tatatata a je to moc fajn.

 

Fotit do Maminky byl vždycky můj sen! A konečně se mi splnil.

 

Jak vzpomínáš na porod?

Amálka přišla na svět o měsíc dřív. Praskla mi plodová voda a jeli jsme.

Evidentně nám všechno chtěla zpestřit, měli jsme se před porodem stěhovat do domečku, všechno vypočítané, naplánované, že budeme společně v novém. Takže v realitě jsme pak bydleli měsíc u partnerovy babičky. Ale zpětně vidím, jak to bylo fajn, utužily se vztahy, sžila jsem se s miminkem. Když jsem chtěla být s Amálkou sama, byly jsme samy, nebo mi naopak pomohli. Ale v té době mě ještě partner požádal o ruku, a svatbu bych tedy fakt v tom všem nezvládla.

Na Instagramu jsi po porodu sdílela mimo jiné výrok, že bys mohla jít hned rodit znovu. To jen tak nějaká máma nezažije.

Klidně bych šla hned znova! Víš, jak jsem okomentovala moment, kdy dítě přišlo na svět? Já jsem řekla: A to už je všechno? Prostě jsem si to nastavila v hlavě, jako to bývá ve filmech, kde třikrát kýchneš, a dítě je venku. Tak já měla asi tři kontrakce, a Amálka byla na světě.

Na to bys měla dát dalším těhotným návod, Markéto!

Já jsem hodně přirozená. Celé těhotenství jsem se nezajímala o to, jak co bude, co se děje ve mně, s miminkem. Já jsem si to prostě užívala. Každý den, který byl ve zdraví a štěstí. A bylo mi dobře. Nejsem vyučená knihami, nevím nic, jen naslouchám svému tělu, intuici a své dceři. Tím pádem jsem věděla, že když si nastavím, že to dobře dopadne, tak to tak bude. A bylo.

Vypadáš jako velká pohodářka, která nic moc neřeší.

Myslím, že spousta věcí je v hlavě a v celkovém nastavení. Já třeba na Amálku nikdy neřvu. Myslím, že jak se dítě chová, je odraz nás samotných. Když třeba partner nebo babička zvýší hlas, tak mám pocit, že pak jde dítě hned proti tomu. Já ale obecně nesnáším řev, hádky, raději chci otevřenou komunikaci. Vysvětlovat, snažit se o kompromis. A s Amálkou se učíme jedna od druhé, ona se pak pořád směje. Je to odraz mého klidu, prostě hlavní je se z toho „neposmolit“. Být šťastné, že jsme tady jedna pro druhou.

 

Šla jsem na kliniku, že si nechám zmrazit vajíčka, a byla jsem už těhotná. Zázrak!

 

Na to všechno má určitě vliv, že Amálka je vlastně takový malý zázrak. Před těhotenstvím jsi bojovala s vážnou nemocí.

Určitě to má velký vliv. Vystudovala jsem střední a pak vysokou školu, byla jsem mladá a chtěla jsem cestovat a užívat si, miminko ještě ne. Pak mi na preventivní kontrole lékaři našli cystu se slovy: „To má každá druhá, buď to zmizí, nebo to odoperujeme.“ Později přišli na to, že je to vzácný druh nádoru, a přišla jsem o část vaječníku. A taky jsem se měnila. Z hezké holky bylo ošklivé nateklé káčátko.

Tyhle chvíle jsou asi šílené. Co ti po operaci lékaři řekli?

Že jsem zdravý pacient, ale pravděpodobnost otěhotnění je mnohem menší, když mi chybí část potřebného orgánu. Navíc mi hned nato oznámili, že mám nález i na druhé straně. Tyhle informace v jednom týdnu! Doporučili mi nechat si zmrazit vajíčka, anebo se prý stane zázrak a těhotenství se povede. Ale naplánovali další operaci.

Kde se cestou zjevil ten blonďatý andílek?

Řekli jsme si, že necháme všemu volný průběh. A v tom všem se Amálka podařila hned napoprvé. Šla jsem na kliniku s tím, že si nechám zmrazit vajíčka, a přišla jsem tam už těhotná. Zázrak! Mohla jsem mít někde v bankách vajíčka, ale nebyla by Amálka. Třeba bych cestovala a ani tu s vámi všemi neseděla. Všechno je tak, jak má být.

Mluvíš o tom všem s takovým zvláštním klidem. Většina lidí by asi panikařila, řešit ve 24 letech takové věci je dost neobvyklé, až by se chtělo říct „nespravedlivé“, takhle brzy.

Já jsem prostě věděla, že otěhotním! Mě vůbec doktoři „milují“, oni mi vždycky říkají tu nejhorší variantu, a já odcházím vysmátá z ordinace a říkám: „Víte co? Já mám ještě zbytek vaječníku a já prostě jednou přijdu s těmi dvojčaty, já vám to dokážu.“

To je síla myšlenky v praxi, ta vaše Amálka.

Myslím, že v hlavě se dá nastavit opravdu hodně. Být v pohodě, aby mě to nesemlelo. A teď mám Amálku a dál neplánuju nic. Chci dát do pořádku i sama sebe, vrátit se do zajetých kolejí.

Jak tě tak vidím, tak do formy se dostávat nepotřebuješ.

Mateřství a péče o Amálku na plný úvazek mi režim rozhodily, ať už jde o cvičení, hodiny zpěvu… Nejsem tak často s kapelou a ve studiu, tak bych se chtěla trochu vrátit. A do budoucna uvažovat o nějakém dalším přírůstku. Vždycky jsem chtěla obrovskou rodinu a minimálně tři děti. Ale teď jsem v pohodě smířená s tím, že by Amálka byla náš jediný odkaz. A když bude milé překvapení, budu ráda. Třeba trojčata?

 

Jsem sice tvrdá holka z rázovitého kraje, ale zažila jsem s nemocí kyberšikanu a po nocích brečela.

 

Pro Amálku jsi složila dojemnou písničku, kterou viděly statisíce lidí. Jak vznikla?

Bylo to spontánní, nejsem skladatel ani nejlepší autor textů. Ale píseň mámy pro dceru by měla složit máma. Vznikne přece z toho, co prožívám, co se děje. Ale zase ty plány úplně nevyšly – ten původní byl, že písničkou oznámím narození dcery. A v den, kdy jsem měla písničku točit, mi praskla voda, a místo do Prahy do studia jsme vyrazili do Ostravy do porodnice. To jsem si teda broukala jinou písničku.

Ta Amálka si ale uměla vybrat!

Já jsem si říkala, proč se to stalo? A vím to! Ona chtěla být odmalička slavná, chtěla v tom videoklipu hrát. Asi si říkala: Ne ne, přece to nenechám celé tobě? A jsem moc ráda, nakonec jsme to realizovali na její měsíční výročí, neupravené, vlastně neprofesionální, ale od srdce. Jen jsem střihačovi předala vzpomínky a fotky z telefonu. A máme vzpomínku, kde je už i Amálka.

Myslíš, že tě bude následovat s podobnou kariérou, když to umí vlastně od miminka?

Doufám, že ne! My jsme se s partnerem shodli, že nechceme, aby byla pilotka ani zpěvačka. Ale vážně, já jí chci naslouchat. Nejsem rodič, který by si plnil ambice přes dítě. Já si vlastně splnila všechno včetně titulky časopisu Maminka. A co bude chtít Amálka, v tom jí pomůžu a nasměruju ji, ale nebudu tlačit. Ona je po nás společenská a popravdě si nedokážu představit, že by seděla někde zavřená u počítače. Asi bude taky do světa. A tím, jak nás vidí, že na jednom místě neposedíme, tak bude mít rozhled. Ale jestli bude chtít zůstat u koní nebo odletět do Dubaje za nějakým šejkem, ve všem ji podpoříme.

A dovedeš si představit, že bude za třináct let v pěvecké soutěži? Tobě bylo v době SuperStar patnáct.

To ne! Já nevím, nedokážu si to představit, doba je jiná. Když se holka z maloměsta dostane z autobusu do limuzíny a na obrazovky, kde ji sleduje dva a půl milionu lidí, tak je to fičák. A ne každá mladistvá psychika to snese. Za nás nebyl tak krutý svět sociálních sítí, teprve začínal Facebook. Dnes lidi anonymně kritizují, může to hodně ublížit. Sama o tom něco vím, zažila jsem kyberšikanu, když jsem byla nemocná.

 

Amálka odmalička potřebuje lidi. A čím víc, tím líp! Když je hodně ruchu, je šťastná a spokojená.

 

Ano, dost se ti věnoval i bulvár v době, než jsi šla s pravdou o nemoci ven.

Lidi mi nadávali do botoxu, oteklých rajčat. Já byla holka, které vypadaly vlasy, a nechápala jsem, co se děje. Vidíš se v zrcadle a musíš čelit těm komentářům. Jsem sice tvrdá holka z rázovitého kraje, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem pár nocí neprobrečela. I proto jsem pak šla s kůží na trh, abych pomohla lidem, kteří řeší něco podobného.

Tak pojďme závěrem k něčemu veselejšímu. Kdy bude svatba, Markéto?

Moje číslo je 17. A 17. 7. bylo moje vysněné datum, jen jsme to nějak zameškali. 16. večer mě prostě „na pankáče“ napadlo, že bychom jen druhý den skočili na úřad, proč ne hned? Ale byla to neděle a to mají úřady zavřeno. Já takové výkřiky do tmy umím, tak až to zase přijde, tak se o tom dozvíte. Teď už se ale těším na to dnešní focení. Myslím, že nevynikne nic jiného než Amálčiny obrovské oči! Ty budou přes celou titulku.

Témata: Porod, Časopis Maminka, Rozhovor, Mateřství, Instagram, Nemoc, Dubaj, Trojčata, zázrak, vzpomínky, Markéta Konvičková, Premium Plus, Holka, Bytí, Zjev, Dvojče, Facebook, Maminka, Třinec, Vajíčko, Praha, Fičák, Ostrava, Superstar

Video